Těhotné a matky- jiný živočišný druh

To mi takhle v úterý večer volala Gábi. Ne, že bych jí moc rozuměla, její dva synové totiž otřesně řvali, ale co jsem stihla slyšet, byť mi to uši rvalo, bylo pozvání na sobotní oběd. Nu, což! Je pravda, že už jsem se u ní dlouho neukázala, ale abych byla upřímná, od doby, co se jí narodila dvojčata, se setkání docela vyhýbám.

S těhotnými, jako by se roztrhl pytel. Jsou všude! Ve tváři vtištěný výraz hrdosti a nadšení. Nějak mi ještě nedošlo, z čeho jsou tak odvázané. Většina vypadá, že jim co nevidět praskne čéška a svalí se k zemi a vzhledem k jejich zaoblení smetou jako bowlingová koule téměř všechno, co je před nimi. Magda mi povídala, že těhotenství bylo něco příšerného. Hlavně jedna věc mi utkvěla v paměti. Větry! A nemyslím ty mírné západní o rychlosti 7 m/s, ale ty jedovaté, při kterých máte dojem, že i ibišek na balkoně musí jistojistě zvadnout.

„Víš, kolik jsem utratila za osvěžovače vzduchu?!“, koulela na mne Magda očima, jako by chtěla říct, že už to v životě nechce zažít.

„A ta voda!“, jekne na mne.

„Jaká voda?“, ztrácím trošku přehled.

„No, voda! Byla jsem jak nacucaná houba. Víš, co jsem si musela koupit za boty? O dvě čísla větší a i tak mě škrtily kolem kotníků.“, masíruje si nárt a já raději neříkám, že tam asi ještě nějaká ta voda bude.

„A ty vlasy, všude vlasy, vypadávaly po hrstích! A nepřála bych ti vidět to tělo. Takový celý zavalitý, hnusný, olezlý, prsa o dvě patra níž...“,chytne se za ňadra a zatřese s nimi až se jí na tričku objeví mokrý flek. Na skutečnost, že jí zřejmě uniká mléko upozorňovat nehodlám.

„Kdybys viděla tu prdel, prdel jak taška nacpaná peckama od višní, no říkám ti krize, holka, krize! Podívej se, podívej, mám to tam ještě?!“, stahuje si kalhoty a vystrkuje na mě tašku- ano i s těmi peckami. Chvíli jsem zpracovávala sdělené informace a pak se s díky vyprovodila domů. Cestou jsem se snažila zapomenout na všechno, co jsem viděla a vidět nechtěla. Od mléka, až po malého Toníka, který zrovna vykonal velkou potřebu a Magda chtěla vědět, co si o zabarvení jeho stolice myslím. Holky z kanceláře mi říkaly, nechoď k ní, když je v šestinedělí, to jsou ženský takový moc citlivý. Citlivý možná, ale Magda byla očividně vyšinutá.

Návštěva u Gábiny začala tradičně křikem. Když mi Gábi otevřela dveře, rozběhlo se za ní starší z dvojčat, rovnou po čtyřech a hlasitě napodobovalo štěkot. Na námitky své matky reagovalo úprkem. Než jsem se stačila vyzout, už se do předsíně valilo znovu a tentokrát něco svíralo mezi zuby.

„Dej sem ten řízek, Patriku! Vyndej to maso z pusy! Slyšíš?! No tak!“, hřměla má kamarádka přes celý dům, div nepraskaly okenní tabule. Patrik divoce máchal hlavou ze strany na stranu a vrčel. Nebýt toho, že měla Gábina vzteky zaťaté pěsti, jistě bych toho hravého psíka přátelsky poplácala po hřbetě. Než jsme se stačily dostat k šálku voňavé kávy, stihla se dvojčata pomazat od hlavy až k patě bramborovou kaší, způsobit si šrámy na obličeji od vrhů dřevěnými kostkami a načůrat do květináče s fíkusem.

„Jak to zvládáš?“, zeptala jsem se, když se kluci uložili uprostřed dětského pokoje k odpolednímu spánku. Tuhle otázku jsem jí nepoložila za celé ty tři roky, co se její synové narodili. Gábina ke mně zvedla oči a unaveně vzdychla.

„Ani nevíš, jak se těším do práce!“, sklopila zrak k zemi a hledala ta správná slova.

„Když jsme je s Frantou dovezli domů, první měsíce jen řvali a řvali. Dost často jsem ani nevěděla z jakého důvodu. Ne, že by to dnes bylo jiné, ale krom křiku mě zavalují i otázkami. Slovo proč ve mně vyvolává ataky úzkosti.“, rozesmála se a srkla si kávy.

„Taky se teď hodně vztekají. Jeden den jsme vyrazili na nákup. Možná, že bych z něj donesla i něco domů, kdyby si Robert nenadělal do slipů a Patrik mi neutekl s Lentikami v ruce přes ochranku ven. Těch málo chlapů, co tam bylo, se smálo, ženské si ale pohoršeně šuškaly. Dlouho jsem tam pak odmítala jít a nakupovat chodil zásadně Franta.“

„Tak alespoň že Fanouš pomáhá.“, pronesla jsem účastně.

„Pomáhá?!“, vytřeštila na mne Gábi oči.

„Holka, leda tak ve snu. S klukama rozhodně ne. Když přijde z práce, pomazlí se, pohladí je a bere nohy na ramena. Buď se ztratí kvůli basketbalu nebo jdou s chlapama na pivo a když je nejhůř, zavře se v pracovně a dělá, že nad něčím důležitým hloubá. Tuhle mě skolila angína, nic jsem nepozřela, a i to málo, co jsem byla schopná dostat do žaludku, šlo za nějakou chvíli ven. Franta seděl u počítače a hypnotizoval web s jízdními koly. Já hlavu v záchodové míse a kluci měli pré. Vtrhli na toaletu a s radostným jekotem „hlll, na ně!“ mi tlačili hlavu hlouběji do mísy.“

„A lokla sis'?“, vypadlo ze mne, když jsem viděla Gábininy rozzářené oči.

„Ne, Jani, ne. Když se ti moji malí skrčkové podívali, co že to tam dělám, oddělali mi vlasy z obličeje a Robert mi zašeptal do ucha, maminko, bude dobže.“

Jo, tohle mě trochu dostalo, přiznávám.

„Víš, děti přinášejí víc než jen starosti, mít je, není přece trest. Za každé objetí, za každý úsměv, za každý večer, kdy mi lezou pod peřinu a chtějí číst pohádky, jsem vděčná.“

Když to vezmu kol a kolem, asi to nebude tak hrozné, jak se mi to doposud jevilo. A nebo? Budu se snad taky tetelit blahem, až mě tíha vlastního pupku svalí na kolena? Budu se snad i já nimrat v dětské stolici a chválit novorozeně za to, jak pěkně onu potřebu vykonalo? Bude se mi chtít radostí šišlat a nad každým nepatrným dětským pokrokem se mi vhrnou slzy do očí? A budu se zanedlouho také tvářit, jak po léčbě elektrošoky a tvrdit, že mít dítě je přese všechna trápení nádherné? S jistotou to nyní tvrdit nemůžu. Počkám si, co se stane během těch zbývajících sedmi měsíců do porodu a až si to naše prvorozené dítko dovezeme domů, nezapomenu Vám o tom napsat...