Naše bestie a jiná zvířátka II.

„Násilí je protikladem moci, protože moc pramení z masové spolupráce, kdežto k násilí není třeba velkého počtu lidí, stačí účinná technologie.“ Hannah Arendtová

Nedělní ráno. Venku jedním slovem krásně. Na ledově modré obloze plavou nadýchané bílé ovečky, cesty zasypané barevným listím. Jana se zavrtěla v křesle, zaťukala nervózně tužkou o trhací blok a s velkou nelibostí koukala z okna.

Před dvěma dny dočetla knihu nepříliš známého autora, který si zřejmě zamanul zaujmout veřejnost otřesným leč smyšleným osudem týraného chlapce. A jejím úkolem bylo vymyslet příběh na podobné téma.

„Nějaké kratší, ale kvalitní vyprávění!“, sdělila Janě v pátek zapáleně postarší učitelka českého jazyka, jíž se pro její neutuchající nadšení říkalo po celé škole Madam Akční. Páteří sedmnáctiletého děvčete projel chlad a lehce jí štípnul do zátylku. Zavrtala se hlouběji do křesla a zavřela oči.

Ze tmy se najednou vynořil polorozpadlý vesnický dům. Rozlehlá zahrada s vysokým kaštanem, studnou a nemalou plochou zarostlou kopřivami. Stála nehybně před nimi. Sahaly jí snad až po prsa. Zelené příšery. Moc dobře věděla, jak velké boláky ji naskáčou na místech nekrytých oblečením, a proto vstup do pálivého houští odkládala.

„Tak půjdeš nebo ti mám pomoct?!“, zaburácel statný chlap od čerstvě natřených vchodových dveří. Leknutím jí zčervenaly tváře. Promnula si uslzené oči a vydala se vstříc puchýřům a svědění. Že ten pitomej králík utekl zrovna sem, nebylo výjimkou. Tuhle příšernou misi musí absolvovat už potřetí. Prý je to její chyba. Neměla smrdět u kotce a dávat ušákům pampeliškové listí. Kdyby prý neotvírala dvířka, žádný by neutekl. Moc dobře věděla, že žádná dvířka neotevřela, strkala voňavou trávu do dřevěných domečků přes drátěnou síťku. A moc dobře věděla, že dvířka otevřel on, aby se měl během odpoledne čím zabavit.

Jana odložila tužku a oddechla si. Absurdní. Kdo by věřil stihomamu šestiletého dítěte. Snad každý dospělý by uvěřil tomu, že děcko lže a tudíž si zaslouží adekvátní trest. To chce vydolovat trošku jinou vzpomínku. Třeba na toho obřího kohouta, který se tak rád proháněl lidem po zádech. A že měl drápy velké jak kočkovitá šelma! Nesnášela ho. Hlavně proto, že byl vypouštěn otčímem hlavně tehdy, když byla na zahradě a snažila se ukrátit si čas vařením z vody a hlíny. Kohout se pyšně načepýřil a dal ostatním najevo, že tenhle prostor je jen jeho. Proto se rozběhl směrem ke každému, kdo byl k jeho ostrému zobáčku zrovna nejblíž. Kdokoli vyšší jak metr a půl se docela dobře ubránil, ale jí nevlastní otec hodil kus klacku a pobaveně prohlásil sedě na lavičce u zápraží: „ Braň se!“ A kohout kloval do lopatek i do vlasů a ona se oháněla tak urputně, že si kolikrát i sama tím klackem nabila. A matka seděla a mlčela…

Jenže i tohle by se přeci dalo označit jen za jakousi zkoušku, nebo ne? Mohl to snad otčím myslet v dobrém?

Když se řekne týrání, každý si hned představí modřiny nebo tělíčka jen kost a kůži. Je pravda, že v tomhle byl ten vysoký zarostlý chlap vážně expert. Když už si našel záminku pro bití, dělal to tak, aby jí z pusy vylítly zrovna ty zuby, které se jí kývaly a doslova prosily o to, aby mohly vypadnout. A matka si občas zajela na pohotovost, protože ji jako zaměstnankyni kravína napadl dobytek. Takhle jí jednou v noci napadl onen dobytek uprostřed ložnice a nakopl jí slezinu, ledvinu a čelist.

Ale Václav měl další esa v rukávu.

Ten den asi narazil v zaměstnání na nějaký druh odporu ze strany nadřízených. Nebo je docela možné, že se jen špatně vyspal. Ona si hrála s panenkami v místnosti, která se jen ztěžka dala nazvat dětským pokojem. Sice už nespávala v postýlce ze zbytých prken, jak uváděly sociální pracovnice v jedné ze svých zpráv, měla už normální dětskou postel a poličku na hračky, ale skříně byly narvané časopisy s nemravnými obrázky stroze oděných žen a mužů. Na oběd měl být guláš. Jen pro ni. Václav takovým jídlem pohrdal. Pro něj se připravovalo maso na tisíc způsobů, a když bylo nejlíp, jezdil za jídlem do restaurací. Ona proti guláši nikdy nic neměla. Ale ten den tak nevábně voněl a postrádal zdravou barvu. Dostala hluboký talíř naplněný až po okraj a pořádný kus chleba. Matka si sedla ke stolu a pobízela Janu, aby jedla. Jenže každé sousto se jí příčilo v krku.

„Nemůžu, je to hnusný.“, špitla ve snaze předejít hlasité ráně do stolu ze strany otčíma.

„Jen jez.“, odpověděla matka stroze.

Další sousto, zase ta nakyslá pachuť. Žaludek se jí doslova obracel naruby a ona čekala, kdy se do talíře pozvrací. Zbývalo ještě takových deset polévkových lžic, počítala si v duchu a snažila se zkaženou břečku zajíst pořádnými kusy chleba. Otčím to s velkou nelibostí sledoval, očividně mu to kazilo zážitek z plněných kotlet. Po chvíli napjatého zírání do její znechucené tváře se napřáhl a jednu jí uštědřil. Zabořila nos do talíře, zvedla hlavu a pozvracela se vedle židle. Neuvěřitelnou úlevu vystřídala hrůza z toho, co bude následovat. Co si ten pán s plnovousem a velkými dlaněmi asi zase vymyslí? Matka se odpotácela do ložnice. Zvratky jí dělaly špatně. Nedokázala uklidit po psovi, natož po svém dítěti, takže tahle práce zbývala pouze na ni. Jana neznala žádné jiné dítě, které by bylo ochotno nebo nuceno vykonávat něco takového, ale pro ni to byl úkol.  Otčím nervózně přešlapoval od stěny ke stěně. Tušila, že sbírá nápady. Nápady k tomu, jak jí dát za vyučenou. A večer před uložením do postele ho doslova osvítilo. Být někým jiným, asi by ho za jeho tvořivost pochválila. Ale v té době to byla malá holka, která se bála byť jen otevřít pusu, aby po ní nedostala. A to i ve škole. Měla vlastně jen jednu jedinou kamarádku, kterou časem Václav taky odehnal. Nebo jí spíš rodiče zakázali stýkat se s ní mimo vzdělávací instituci. Nejlépe ji zcela ignorovat. A tak neměla ani možnost někomu říct, že ten večer otčím dotáhl přes kuchyni až do koupelny barel s dešťovou vodou a skoro celý ho vylil do vany. Voda lehce páchla, připomínalo to rybinu, ačkoli věděla, že v barelu nikdy žádné ryby neměli. Naklonila se nad vanu a na jeho rozkaz si sundala oblečení. Vlezla do zapáchající špinavé tekutiny, voda se zvířila. Ze dna se vynořil mrtvý hmyz. Komáři, motýli a pavouci. Pavouci, kterých se tolik bála. Chtěla vylézt, ale Václav ji přidržel ramena a tak nezbývalo nic jiného, než jen plakat a třást se. Třást se zimou a strachem.

Jana se zamyslela, jestli by podobný trest způsobil stejné trauma i jejím vrstevníkům. Vždyť děti se běžně koupaly v rybnících, po kterých se proháněly vodoměrky a jiná havěť. A děti se smály a radovaly, že se v parných letních dnech mohou osvěžit. Ale ty jejich hry a spokojenost vídávala jen z dálky a možná je to jedině dobře, protože by si před nimi jako neoblíbené děcko vysloužila za strach z tmavé vody jen další posměšky.

A tak si malá Janička střežila všechny ty hrozivé okamžiky sama pro sebe. Střežila si noci strávené ve chlévě mezi prasaty a myšmi. Střežila si i noci, ve kterých ji otčím co půl hodiny poléval studenou vodou a donutil ji tak nezamhouřit oka. Střežila si všechny políčky a rány pěstí a jediné, co ji uspokojovalo, byla touha po odvetě. Scénář, ve kterém jako dospělá žena bere kovovou tyč do svých dlaní a vší silou toho tyrana bije po hlavě.

Trvalo ještě několik let, než se z toho domu s matkou odstěhovaly a nechaly otčíma daleko za svými zády. A Jana zjistila, že i kdyby vyhrabala z hlavy sebevíc, bude se to na papíře jevit jen jako divná změť čehosi smyšleného, ještě menší kvality než té, jaké byl schopen onen bezvýznamný autor ve své knize. Z téhle školní práce se jen tak nevyvlékne. Trhá z bloku popsané stránky a s úlevou je mačká na titěrné nevzhledné kuličky. Bude potřeba vymyslet si něco pořádného. Skutečnost totiž bývá pro mnohé lidi málo zajímavá…