Idyla
A taky dva hluboké talíře špenátu s rozmačkanými bramborami. Tehdy mne strýc povzbudivě oslovoval Koule a máti mě častovala tvrzením, že ani prasata u koryta nevypadají tak odpudivě jak já nad miskou ovesné kaše. O deset let později nevypadám o nic lépe, ačkoli tentokrát jsem přeci v jiném stavu. A tak mi z kalhot vesele lítají knoflíky a zip si jistím gumičkou. Když se nad tím zamyslím, musím se ptát, zda je vůbec těhotenství onou příčinou, díky které mám neustále pocit vyhladovění. A odpověď je zcela jednoznačná. Ne! Jsem totiž opět ve stresu.
Ne, nesnaží se mě skolit žádná zákeřná choroba, nečelím globální katastrofě, tady jde o zachování duševního zdraví. Jistě znáte ten pocit, kdy se vaše žíla hněvu stává tak velkou, že by se dala označit za samostatnou jednotku. V těhotenství obzvláště, vše je nějak umocněno. V hlavě mi vyvstává dlouhý monolog, který bych byla schopna pouze vypištět. Z úst by mi lítaly vulgarismy a nelichotivé superlativy jak na běžícím pásu. Bohužel, nebo spíš bohudík, onen výlev zůstává nevyřčen. Snad proto, že jsem si dobře vědoma faktu, že i přes mé ženství, bych s největší pravděpodobností dostala už po prvních vykřičených sděleních pěstí do zubů.
Zhluboka se nadechnu a odcházím si zabrblat pod vousy někam do ústraní. S nadřízeným či pracovním kolegou lze vyjít vcelku snadno. I s tím senilním sousedem, který bydlí o dvě patra níž a zastavuje vás pravidelně cestou do práce, aby si postěžoval na neuvěřitelný hluk, jenž se line z vašeho bytu ve dne v noci. To, že se na dědka nedozvoníte, protože je hluchý jak poleno, už je věc vedlejší. Ve všech případech stačí, když si prostě myslíte svoje.
Ale jak vydržet s vlastní rodinou? Jak vydržet a nezardousit jednoho po druhém ve spánku?
„Hynek může spát s bratrem, ty se sestrou!“, zavelí matka a já lituju svého neinteligentního prohlášení, že jsem do jiného stavu přišla právě u nich, v období dovolené. Této sdělené informace lituji následujícího čtvrt roku, kdy musím obývat jednu malou místnost s dvanáctiletou sestrou Magdou, která za odpadkový a prádelní koš považuje jakoukoli volnou plochu svého pokoje a noc co noc mluví ze psaní. Hlasitě! O nějakém intimním kontaktu s manželem se mi může jen zdát. A opravdu, zdá se mi. A tak se budím orosená potem a s potřebou vytrhat si všechny vlasy.
Ke koupi domu jsme se s mužem odhodlávali poměrně dlouho. Plán byl koupit dům, s velkou zahradou, tak akorát blízko a tak akorát daleko od Brna. Shodou okolností jsme dům koupili i ve stejné obci, kde žije moje rodina. Domluva byla spravit dům a během té doby žít přechodně u našich. Výhledově tak dva měsíce maximálně. Jak naivní…
„Co to tu tak smrdí?!“, pokrčí nos můj otec a se zájmem se skloní nad hrnec, ze kterého se valí pára.
„Zelenina.“, prohlásím suše. To je to, co znáš jen z obrázků reklamních letáků.
„Hm.“, zamumlá očividně zklamán faktem, že se nejedná o vepřové maso topící se v rozpáleném sádle. „Ale smrdí to strašně.“, dodá.
Už ani nezvedám hlavu od stolu. Po třech měsících, co kolem sporáku chodí, jako kdyby byl onen předmět pokrytý silnou vrstvou hlavičkové plísně, si nedělám naděje. Vždyť i před pozřením mého malinového táče s úsměvem prohlásil, že bude-li mu bídně, jistě jde o otravu. Takové vtípky lze snést jednou za dlouhý čas, nikoli pokaždé, když vezmete vařečku do ruky. Poslední dobou mě často napadá, že bych kuchyňské náčiní mohla dost dobře použít i k vybití nastřádaného vzteku.
„A kam dáš postýlku?“, ptá se s úsměvem máti. Mlčky ječím a škrábu si oči z důlků.
„Měli byste si s Hynkem namyslet, jak to tu bude probíhat, až se malý narodí. Termín máš za čtyři týdny a do vlastního se dřív jak na vánoce nedostanete.“, podotýká otec a já končím v mdlobách. Představa šestinedělí stráveného s rodinou, bez jakéhokoli soukromí, s uplakaným novorozencem, kterému nemám ani kam umístit dětskou postýlku, mi tlačí slzy do očí. A to ještě ono šestinedělí neprožívám.
„Nechtěla bych…“, zatne mi kudlu do zad sestra a jde si do kredence nakrást hrst bonbonů a čokoládových tyčinek, aby mi večer před spaním drásala nervy šustěním obalů od sacharidových bomb. Tentokrát je docela možné, že si dám onen cukerný nášup s ní. I když upřímně bych raději pořádný hrnek černé kávy a krabičku cigaret.
Otec: „Proč si bereš tu bundu?! Vždyť je venku 15 stupňů! Nechceš náhodou ještě palčáky, čepici a šálu?“
Matka: „Proč kupuješ polohrubou mouku? Nestačí Ti hladká?“
Otec: „ Proboha! Tolik česneku? Chceš mě zabít?!“
Matka: „Vyžehli i to spodní prádlo a ponožky!“
Sestra: „ OMG! Já si ty úkoly udělám večer, néé!“
Bratr: „Jani, koupíš mi pero? Tohle se mi vybilo.“
Otec: „A to malému jako nebude stačit na mazání Indulona?“
Máti: „Nechápu, proč to kynutý těsto děláš tak složitě!“
Hynek: „Ježkovy oči! No tak to s tím malým tady přežiješ, než ten barák spravím. Stejně ti nic jinýho nezbyde!“
Sestra: „WTF?! A to mám jako žrát, jo?“
Bratr: Mami, vona mi nadává do blbečků!“
Sestra: „Smrdíš, ty práskači! A zavři mordu, než přes ni dostaneš!“
Bratr: „ Au, au, au, já to řeknu!“
Sestra:“ Já to řeknu, já to řeknu, bla, bla, bla…“
Bratr: „Jani, seš můj svědek!“
Sestra: „Jano, ale tak vidíš, jak se chová. Seš snad na mojí straně, ne?“
Beru demonstrativně z půdy dvacet let staré lano a odcházím do vzdálené stodoly. Cestou ještě přemýšlím, jestli existuje možnost, jak porodit o dva měsíce po termínu…A taky mi vrtá hlavou, jak spolu kdysi mohly žít i tři generace v jednom domě, aniž by si vzájemně nezaťaly nějaký ostrý předmět do spánkového laloku.
Olga Bulvová
Nádoba
Stojím v poli obilných klasů, které ještě nezezlátly. Takový ten okamžik, kdy všechna tráva a listí stromů tančí pod náporem letního vánku. A já stojím a přesto tančím s nimi. Bez hudby, v tichosti naducaných temných mraků...
Olga Bulvová
Kdo jsem?
Jsem řeka. Řeka je přirozený vodní tok. Přirozeně teču životem, občas někoho smetu a v zájmu maskování se chovám často velice nepřirozeně. Kromě řek stále tekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Někdy to teče blbě...
Olga Bulvová
O život
"Život není to, co chceme, ale to co máme." (Arnošt Lustig) Včera. Sedíš v kuchyni a zíráš na hnědé obložení podlahy. A tu nehybnost vlastního nitra ruší jen tikot hodin. Ptáš se: "Jak jsem se dostal až sem?"
Olga Bulvová
Hurá, autoškola!
Musím se přiznat, že jako dítě jsem byla nebezpečná sobě i svému okolí. Především nejbližší rodinní příslušníci se často v důsledku mého jednání chytali za srdce, dovolávali se pomoci boží a potají navštěvovali psychiatra.
Olga Bulvová
Přirozený koloběh
Je to jako čichat k jímce plné hnědošedé hmoty a čekat, že co nevidět zavoní po pivoňkách. Venku pětatřicet nad nulou. Sluníčko svítí, vrabci štěbetají, obloha bez jediného mráčku. K zblití.
Olga Bulvová
Povídání o zvířátkách z farmy
Klára je blbá. Kdyby jí z blbosti narostly křídla, letěla by nad obláčky barvy duhy, nad vzdušný zámek pro poníky a víly se sukýnkami z okvětních lístků, až ke hvězdám, kde všechny stejně okřídlené slepice mají kouzelné domečky se sedmi trpaslíky a mohou jíst čokoládové dorty od rána do večera, aniž by přibraly jediné deko.
Olga Bulvová
Jak jsem po třech letech odešla
Když jsem svůj záměr oznámila starší dceři, šokovaně vytřeštila oči a v jeden okamžik jsem si byla jistá, že pozbyla pudu sebezáchovy a nedýchá. Syn se cítil ukřivděn, neboť v jeho pětileté mysli bylo naprosto nemožné, abych opust
Olga Bulvová
Zebra na asfaltu
Jana: Ležela v posteli, v kaluži šťáv vyprodukovaných póry kůže celého těla. Z čela jí stékaly pramínky tekutiny, které už odmítala stírat, i když ji nepříjemně lechtaly. Kdyby mohla, otevřela by okno a nechala se ovívat čerstvým vzduchem, ale venku je pod nulou, případný zápal plic tu myšlenku odehnal. Kdyby to mělo smysl, vstala by a smyla onu slanou vrstvu ze své věkem sešlé schránky. Smysl to nemá, stejně se zase přilepí k lůžku jako moucha k lapači.
Olga Bulvová
Když Otmarova žena mlčela
Přišel za mnou Otmar, můj dvaatřicetiletý bratr, ve tváři nechápavý, téměř šokovaný výraz, jaký jsem u něj naposledy pozorovala v období puberty, když jej matka požádala, aby skočil do drogerie pro zásobu tampónů a dámských vložek. „Vona se mnou nemluví!“, kvikl ublíženě.
Olga Bulvová
Pofoukám si, olížu si.
Anna Štachová se prohlížela v zrcadle a plakala. Bylo jí sedmnáct a měla knír. I Václav Bártů od sousedů ho měl a pan Dvořák, i její děda. Bylo to otřesné. Pro Annu. Pro nás nikoli. My jsme věděli, že Anně pod nosem neraší nic. Dívka si oblékla své nejlepší letní šaty a proklínala přírodu, protože příroda vůbec nemyslela na to, že dnešní muži nesnesou chlupaté dámy.
Olga Bulvová
Otroci
„Tak jaký jsi měl den?“, zeptala jsem se čtyřletého syna, jen co se za námi zabouchly dveře mateřské školy. Vzápětí mi človíček poskakující po mojí pravici vylíčil, jak Kamila zase zlobila, jak Terezka kakala a museli potom otevřít všechna okna, přestože teploměr ukazoval několik stupňů pod nulou, a že až s Martinem vyrostou, budou závodit s Ferrari.
Olga Bulvová
Už víš, kam půjdeš?
Od té doby, co můj patnáctiletý bratr dostal brožuru s přehledem oborů středních škol, slýchává tuto otázku poměrně často. A já, jakožto jeho starší sestra, jsem se chopila iniciativy a pro efekt důležitosti nadcházejícího rozhodnutí občas nebohého puberťáka bacila po palici, až mu jeho blonďaté vlasy zakrývající podstatnou část obličeje vzlétly do stran.
Olga Bulvová
Spinkej, maličká, spi!
Míváte někdy špatné sny, paní doktorko? Vím, že mě někdo sleduje. Stojím uprostřed prádelny, v suterénu nějakého domu. Z malých oken těsně pod stopem čouhá tráva.
Olga Bulvová
Zápisky statečného muže
Před šestatřiceti hodinami jsem odvezl Jitku do nemocnice. Operace slepého střeva. Žádná panika. I přesto jsem měl pocit, že se mi obsah dutiny břišní nepříjemně tlačí k varlatům. Důvodem byli naši dva synové a skutečnost, že babičky jsou stále zapojeny do pracovního procesu. Žádná dobrá duše na výpomoc. A já umírám...
Olga Bulvová
Lety mimo
Představ si to! Koukám z okna, první sluneční paprsky mě hladí po tváři, u čistě prostřeného stolu sedí tři děti a muž. Všichni se nad talíři plnými jídla usmívají, oči živé, spokojené, i přes časnou ranní hodinu. Je mi skvěle. Skrytá v hedvábných šatech, odkládám poslední umytá talíř. Jeden jistý, šťastný krok směrem k rodině, když v tom...
Olga Bulvová
Šestidebilí
Jedna z šesti postav známého amerického seriálu v epizodě s názvem Rossova nová přítelkyně říká: „Když jsem ho viděla vycházet s ní z letadla, tak jsem si myslela, že jsem na dně, ale dneska je mi jasný, že je nejdřív dno, pětimetrová vrstva hnoje, a pak já!“ Sedím v křesle (já sedím!) a toto tvrzení je mi ušité na míru (chápejte, to s tím hnojem). Můj mo- mentální stav nevystihuje nic lépe.
Olga Bulvová
Naše bestie a jiná zvířátka II.
„Násilí je protikladem moci, protože moc pramení z masové spolupráce, kdežto k násilí není třeba velkého počtu lidí, stačí účinná technologie.“ Hannah Arendtová
Olga Bulvová
Naše bestie a jiná zvířátka I.
Sebe ořeš, sebe branami vláčíš, sebe seješ, sebe též žneš. Titus Maccius Plautus
Olga Bulvová
Těhotné a matky- jiný živočišný druh
To mi takhle v úterý večer volala Gábi. Ne, že bych jí moc rozuměla, její dva synové totiž otřesně řvali, ale co jsem stihla slyšet, byť mi to uši rvalo, bylo pozvání na sobotní oběd. Nu, což! Je pravda, že už jsem se u ní dlouho neukázala, ale abych byla upřímná, od doby, co se jí narodila dvojčata, se setkání docela vyhýbám.
Olga Bulvová
Páté přikázání
Příšerné vedro! Za něco podobného jiní platí, já to mám zadarmo, ba co víc, jsem za pobyt v tomhle hnusu placená. Za okny padá sníh, na parapetu už leží třpytivá peřina. Mistr si to klopýtá mým směrem. Obličej od mouky, hubu od tvarohu. Prý mi za okamžik vyjedou z pece slunečnicové chleby. Jako bych to bez jeho sdělení nevěděla! Dvě hodiny bez přestání budu strkat ruce do té obrovské rozpálené tlamy. Kde mám bedny, ptám se. Pyramidu si z chleba stavět netroufám. Nadřízený si s úšklebkem olízne tvaroh z koutku úst. Něco mi tu nesedí. Ano, na uších se mu blyští visací naušnice. Zdá se mi to? Otočí se na podpatku a odchází. Skutečně, zářivě bílé lodičky si brázdí cestu mezi pekárenskými stroji.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 32
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 932x