Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Lety mimo

Představ si to! Koukám z okna, první sluneční paprsky mě hladí po tváři, u čistě prostřeného stolu sedí tři děti a muž. Všichni se nad talíři plnými jídla usmívají, oči živé, spokojené, i přes časnou ranní hodinu. Je mi skvěle. Skrytá v hedvábných šatech, odkládám poslední umytá talíř. Jeden jistý, šťastný krok směrem k rodině, když v tom…

„Mami! Tadeáš mi dal pěstí do ramene!“

Konec filmu.

Otevřu oči, v bělmu vtištěnou mapu regionu Bourgogne. Na teplácích skvrna od mléka, na hlavě chomáče neučesaných vlasů.

„Netluč sestru a jez!“, syknu.

„Ona mi hrabe do jídla!“, zakňourá pětiletý syn na obhajobu.

Zkusím totéž praktikovat, až mi budou děti tajně chodit uzobávat arašídy v čokoládě?

„Nehrab mu do misky, Silvie. Máš snad svou, ne?“

Manžel zaujatý novinovým článkem ani nevzhlédne. Zaplaším myšlenku nabádající mě k bodnutí chotě vidličkou do zad.

„Máš telefon? Klíče? Svačinu? Pití? Kapesník?“

Drogy, vystřelovací nůž, brokovnici?

Dcera souhlasně přikyvuje, natlačená ve dveřích, očividně otrávená mým monologem.

„Táta dnes nejde do práce?“, šeptá.

„Má odpolední.“

„Takže tu odpoledne nebude?“

Jistěže bude. Sedne si do křesla a zaboří si ukazovák hluboko za nosní přepážku…

Tázavě zvednu obočí.

„Že by se stavil Kája.“,prohodí šestnáctileté dítě na srozuměnou.

Kája?

„No, víš, ten, co se do mě zakoukal. Pomůže mi s litoškou.“

„Nejmenuje se Martin?“ Matně si vybavuju prince na bílém koni s kovovým odleskem rovnátek v úsměvu, který se pln lásky řítil Silvii v ústrety.

„Ne, to je jinej.“

Aha. Určitě o pár let starší, dokonale znalý díla Vladimíra Nabokova, s lízátkem v kapse.

„Ale jo.“, souhlasím. Raději tady než někde v parku za šípkovým keřem.

Vracím se do kuchyně. Muž ve stejné poloze. Bára v jídelní židličce. Před třemi měsíci jsem jí upatlala dort k prvním narozeninám. Teď si ona patlá ovesnou kaši po těle. Manžel třímá v rukou potištěný papír.

Vytrhnout, srolovat, umlátit. Ne…moc pracné.

„Kde je Tadeáš?“, postrádám syna u stolu.

„Hm…“.

Díky drahý. Netřeba větší iniciativy.

Syn se krčí u komody, svršky roztroušené po pokoji.

„Co vyvádíš? Musíme do školky.“

„Tohle nechci.“, ukazuje na hromadu kdysi úhledně poskládaného oblečení, připraveného k odění. Tadeáš se souká do něčeho jiného. Vzhlédne, rozpačitě se zazubí…

Je tak sladký. Stejně je miluju, všechny tři.

…a prosí: „A nemohl bych si vzít pyžamko a jít ještě spinkat?“

Mám mu zpřerážet kosti teď, nebo počkat do puberty?

Tatínek od Boba se už z dálky dívá mým směrem jako k pořádně hromadě psích výměšků. Tyto antipatie jsou vzájemné, ačkoli netuším, odkud jeho nesouhlas s mojí existencí pramení. Že by snad někdy slyšel, jak hřmím, když se nakrknu?

Syn nad banánovou slupkou umně schovanou pod postelí.

Já: „Seber to! Seber to, povídám, nebo tě vyhodím ven. Abys věděl, dnes je mínus deset a bundu ti vážně nedám!“

Dcera nad referátem do dějepisu.

Já: „Drž pysk a piš nebo tě zničím!“

Bára sedící v loužičce vlastní moči.

„Do…pi…himlhergot! Báro! zase jsi načůrala do kouta!“

Tak či onak i jiní rodičové Tadeášových malých kamarádů ze školky, s nimiž se potkávám v šatně, se na mne netváří s velkým nadšením. Á, zrovna jede jedna nádhera, pěkně v teple svého BMW a pohoršeně kroutí hlavou. Že bych měla vážně na hlavě stočené nějaké to lejno?

„Pojď, Baruško!“, tahám dcerku za trup, zatímco se pevně drží plotu sousedního domu. Odmítá se pustit a ještě jí to přijde legrační.

„Ahoj!“

Jarmila! Proč zrovna dnes? Proč zrovna teď?

„Nechce se jí, co?“

„Ne.“ Pouštím dítě. Pohodlně si sedne na chodník a začne se šťourat v zemi.

„Už dáváš na nočník?“, ptá se vysoká děva vlastnící zřejmě ve sklepě rodinného domku kosmetický salón pro vlastní potřebu. Nervózně si olupuju lak zbytky laku z nehtů.

„Zkus to. Za to nic nedáš. Náš Pepík už si ani neříká, chodí sám.“

To je ten tříletej nebo ten, co se dostal loni na střední?

Baruška na protest zrudne a pustí do pleny bláto. Jarmila pokrčí nosík a s kritickým úšklebkem odchází.

Stojím u dveří. V jedné ruce Báru, v druhé dvě plné tašky. Pustit dítě a riskovat jeho úprk ze schodů nebo položit tašky a pak sbírat jejich obsah? Ne. Můj rytíř mi běží otevřít, bere nákup, dítě, pohladí mě po tváři a já se spokojeně můžu odstrojit.

Kéž by!

Kopu do dveří, stále ještě vyvedená z míry ze stařeny, která mě peskovala v supermarketu.

„Jé, ta je krásná. Jak je stará?“, ptá se žena v tvídovém kostýmku.

„Na podzim oslavila rok?“

„Rok?!“, vytřeští oči tak, že jí je sotva vidět modrý poprašek na víčkách. „Jak nezodpovědné!“

Prosím?

„Proč?“, svírám v pěsti balení mražené zeleninové směsi.

„Vy nevíte?“, odfrkne si. „Vždyť bude muset jít o rok později do školy! Navíc děti se mají rodit pěkně do tepla, hezky na jaře.“

Zakroutí hlavou a sune vozík k pokladně. Naštěstí dřív, než by studeným sáčkem dostala proplesknuto.

Neopomenu to vzkázat všem párům snažícím se měsíc co měsíc o potomka a zavolat i do centra asistované reprodukce, aby se podle toho náležitě zařídili.

Manžel mě vytrhne ze snění. Líně otevře dveře, zatímco mi dítě i tašky kloužou k zemi.

„Volal Béďa. Jestli mu nemůžeš s něčím píchnout.“ Stojí, kouká. Cpu se do předsíně.

„Nechceš pomoct?“

Ne! To nevíš, že pod tou vrstvou ošacení mám přiléhavý kostýmek superženy?!

„Co bys potřeboval?“, ptám se staršího bratra o několik minut později.

„Poodnášet ty pytle s omítkou.“, sjede mě pohledem od hlavy až k patě.

„Vypadáš nějak mdle, ségra.“

Nepovídej.

Skouknu paletu se čtyřiceti pytli. Na obalu na mne výhrůžně civí označení 30 kg.

„Máš to nějaký děravý, Bedřichu.“, oznámím bratrovi poté, co se mi na bundě objeví silná vrstva poprašku dráždícího sliznice.

„Není možný.“, kroutí hlavou a v polovině lopoty se ujme mě poučit o tom, že si mám dát pozor, neb z palety trčí hřebíky a já jsem pytel roztrhla.

Jistě. Pytel, který se vznášel dva metry nad zmíněnými rezivými hroty kovu.

S pramínky potu na zádech prchám, za sebou slyším vlažné: „Tak dík.“

Stepuju před domem, úplná tanečnice skupiny Riverdance, kapsy prázdné, klíče nikde. Zvoním jak pomatená. Choť nereaguje. V mysli mi vytanou hrůzné představy o odchodech manžela a dcery z tohoto světa. Opřu se o zvonek a plaším všechny možné způsoby smrti mých blízkých rekapitulací svých kroků až k možné ztrátě klíčů. Béďa.

„Nenechala jsem tu klíče?“

„Ne.“

Odcházím a v polovině cesty se opět vracím. Ruce zmrzlé, nos rudý jak štamgast ve zdejší hospodě.

„Raději se podívám.“, vpálím otrávenému bratrovi do domu.

No, jistě! Kabát. A co to v něm cinká? Že by předčasný atak Alzheimera? Budu schopná vrátit se domů?

Jen co manželovo auto zmizí za rohem, ukládám Báru ke spánku. Na otázku, proč mě nikdo nevpustil do bytu, jsem dostala výmluvné zabručení. Zapomněla jsem nakoupit důležité položky chybějící ve spíži.

Brambůrky, popcorn, čokoládové tyčinky, bonbony, želatinoví medvídci…

Ticho. Volnost. Odpočinek. Hodím nožky přes opěradlo křesla ukolébávána šumem projíždějících aut. Toliko k představě.

Krájím, loupu, peču, smažím, vařím…Liju do sebe horkou kávu, v rytmu samby se točím od sporáku ke dřezu. Potřebu trůnit na WC odsouvám do pozadí. Cvaknutí kliky a přidušený smích oznamuje příchod nejstaršího dítěte a jeho doprovodu. Asi o rok starší chlapec v letecké bundě  s „brý den, paní Lukášková“ vpluje do Silviina pokoje.

„Nevíš, kde mám tu složku, mami?“

Složku?

„Tu oranžovou, víš, kterou myslím.“, huláká dcera z pokoje.

Nevím.

„Hledala jsi ji?“

„Jistě!“, oznamuje ublíženě. Stojí uprostřed místnosti a rozhlíží se kolem.

„Jestli ji hledáš takhle, miláčku, hovno najdeš! To už si můžeš rovnou stáhnout kalhoty, a dívat se tím kukátkem, co máš mezi půlkama.“

Mladík, sedící na okraji Silviiny postele, jak při focení prvňáčků, se uchichtne.

Dcera významně pozvedne obočí a já pookřeju. Tenhle pohled totiž znamená jediné. Jsem ti říkala, že s máti je prča!

„Vidím tu složku odsud. Čouhá ti z pod polštáře.“, oznámím a opouštím omladinu.

Vyzvednu syna ze školky. Cestou mu opakovaně vytahuju prst z nosu. Dštím síru, když už snad po dvacáté zastavuje a kňourá, že ho bolí nohy. Zavrčím na Benova otce.

Uklidím, vyperu, vyžehlím.

Zvonek.

„Paní Lukášková, to je hrozný rámus! Musí ty vaše děti tak hlasitě mluvit?“

„nezlobte se paní Červinková, během příštího týdne nám doručí speciální lepící pásky a nejstarší dceři zadrátujeme čelist.“

Prásk.

Vytřu loužičku, nasadím plenu, zastrčím červeného hrocha s dírou v hřbetě do Bářina oblíbeného kouta.

Zvonek.

Dva mladíci společensky odění, v rukou desky a brožuru s názvem Nový život aneb Co ti přinese slovo boží.

„Dobrý…“

Prásk.

Skládám kostky. Skládám puzzle. Skládám lego. Skládám papírovou žábu.

Čtu říkanky.

Bečím, bučím, chrochtám, mňoukám.

Učím  se barvičky.

Zvonek.

„Dobrý den. Ivan Král. Zastupuju pojišťovnu ZPO. Jsou rodiče doma?“

Plesk!

Prásk.

Je mi pětatřicet, blbečku!

Čtu pohádku o krtečkovi. Konečně dosednu na záchodovou mísu. Nachystám svačiny a…

…dorazí manžel.

„Jak ses měla?“

Báječně. Úplně k zblití.

„Ale jo. Každodenní kolotoč. A co ty?“

„Hnus! Hned bych si to s tebou vyměnil!“

Jak je libo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Olga Bulvová | pondělí 7.10.2013 16:22 | karma článku: 10,77 | přečteno: 553x
  • Další články autora

Olga Bulvová

Nádoba

Stojím v poli obilných klasů, které ještě nezezlátly. Takový ten okamžik, kdy všechna tráva a listí stromů tančí pod náporem letního vánku. A já stojím a přesto tančím s nimi. Bez hudby, v tichosti naducaných temných mraků...

10.6.2018 v 20:15 | Karma: 6,77 | Přečteno: 249x | Diskuse| Ona

Olga Bulvová

Kdo jsem?

Jsem řeka. Řeka je přirozený vodní tok. Přirozeně teču životem, občas někoho smetu a v zájmu maskování se chovám často velice nepřirozeně. Kromě řek stále tekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Někdy to teče blbě...

10.12.2017 v 1:53 | Karma: 8,41 | Přečteno: 285x | Diskuse| Ona

Olga Bulvová

O život

"Život není to, co chceme, ale to co máme." (Arnošt Lustig) Včera. Sedíš v kuchyni a zíráš na hnědé obložení podlahy. A tu nehybnost vlastního nitra ruší jen tikot hodin. Ptáš se: "Jak jsem se dostal až sem?"

4.11.2015 v 15:13 | Karma: 10,18 | Přečteno: 387x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Hurá, autoškola!

Musím se přiznat, že jako dítě jsem byla nebezpečná sobě i svému okolí. Především nejbližší rodinní příslušníci se často v důsledku mého jednání chytali za srdce, dovolávali se pomoci boží a potají navštěvovali psychiatra.

15.10.2015 v 18:37 | Karma: 13,89 | Přečteno: 714x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Přirozený koloběh

Je to jako čichat k jímce plné hnědošedé hmoty a čekat, že co nevidět zavoní po pivoňkách. Venku pětatřicet nad nulou. Sluníčko svítí, vrabci štěbetají, obloha bez jediného mráčku. K zblití.

10.7.2015 v 10:00 | Karma: 8,50 | Přečteno: 424x | Diskuse| Ona

Olga Bulvová

Povídání o zvířátkách z farmy

Klára je blbá. Kdyby jí z blbosti narostly křídla, letěla by nad obláčky barvy duhy, nad vzdušný zámek pro poníky a víly se sukýnkami z okvětních lístků, až ke hvězdám, kde všechny stejně okřídlené slepice mají kouzelné domečky se sedmi trpaslíky a mohou jíst čokoládové dorty od rána do večera, aniž by přibraly jediné deko.

21.2.2015 v 14:41 | Karma: 7,67 | Přečteno: 383x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Jak jsem po třech letech odešla

Když jsem svůj záměr oznámila starší dceři, šokovaně vytřeštila oči a v jeden okamžik jsem si byla jistá, že pozbyla pudu sebezáchovy a nedýchá. Syn se cítil ukřivděn, neboť v jeho pětileté mysli bylo naprosto nemožné, abych opust

7.2.2015 v 10:00 | Karma: 16,10 | Přečteno: 1500x | Diskuse| Ona

Olga Bulvová

Zebra na asfaltu

Jana: Ležela v posteli, v kaluži šťáv vyprodukovaných póry kůže celého těla. Z čela jí stékaly pramínky tekutiny, které už odmítala stírat, i když ji nepříjemně lechtaly. Kdyby mohla, otevřela by okno a nechala se ovívat čerstvým vzduchem, ale venku je pod nulou, případný zápal plic tu myšlenku odehnal. Kdyby to mělo smysl, vstala by a smyla onu slanou vrstvu ze své věkem sešlé schránky. Smysl to nemá, stejně se zase přilepí k lůžku jako moucha k lapači.

6.2.2014 v 17:19 | Karma: 5,45 | Přečteno: 295x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Když Otmarova žena mlčela

Přišel za mnou Otmar, můj dvaatřicetiletý bratr, ve tváři nechápavý, téměř šokovaný výraz, jaký jsem u něj naposledy pozorovala v období puberty, když jej matka požádala, aby skočil do drogerie pro zásobu tampónů a dámských vložek. „Vona se mnou nemluví!“, kvikl ublíženě.

30.1.2014 v 17:04 | Karma: 14,60 | Přečteno: 874x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Pofoukám si, olížu si.

Anna Štachová se prohlížela v zrcadle a plakala. Bylo jí sedmnáct a měla knír. I Václav Bártů od sousedů ho měl a pan Dvořák, i její děda. Bylo to otřesné. Pro Annu. Pro nás nikoli. My jsme věděli, že Anně pod nosem neraší nic. Dívka si oblékla své nejlepší letní šaty a proklínala přírodu, protože příroda vůbec nemyslela na to, že dnešní muži nesnesou chlupaté dámy.

22.1.2014 v 16:41 | Karma: 14,18 | Přečteno: 652x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Otroci

„Tak jaký jsi měl den?“, zeptala jsem se čtyřletého syna, jen co se za námi zabouchly dveře mateřské školy. Vzápětí mi človíček poskakující po mojí pravici vylíčil, jak Kamila zase zlobila, jak Terezka kakala a museli potom otevřít všechna okna, přestože teploměr ukazoval několik stupňů pod nulou, a že až s Martinem vyrostou, budou závodit s Ferrari.

17.1.2014 v 10:05 | Karma: 17,93 | Přečteno: 1213x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Už víš, kam půjdeš?

Od té doby, co můj patnáctiletý bratr dostal brožuru s přehledem oborů středních škol, slýchává tuto otázku poměrně často. A já, jakožto jeho starší sestra, jsem se chopila iniciativy a pro efekt důležitosti nadcházejícího rozhodnutí občas nebohého puberťáka bacila po palici, až mu jeho blonďaté vlasy zakrývající podstatnou část obličeje vzlétly do stran.

6.11.2013 v 14:50 | Karma: 16,12 | Přečteno: 814x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Spinkej, maličká, spi!

Míváte někdy špatné sny, paní doktorko? Vím, že mě někdo sleduje. Stojím uprostřed prádelny, v suterénu nějakého domu. Z malých oken těsně pod stopem čouhá tráva.

29.10.2013 v 14:40 | Karma: 4,92 | Přečteno: 427x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Zápisky statečného muže

Před šestatřiceti hodinami jsem odvezl Jitku do nemocnice. Operace slepého střeva. Žádná panika. I přesto jsem měl pocit, že se mi obsah dutiny břišní nepříjemně tlačí k varlatům. Důvodem byli naši dva synové a skutečnost, že babičky jsou stále zapojeny do pracovního procesu. Žádná dobrá duše na výpomoc. A já umírám...

26.10.2013 v 16:16 | Karma: 9,17 | Přečteno: 664x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Šestidebilí

Jedna z šesti postav známého amerického seriálu v epizodě s názvem Rossova nová přítelkyně říká: „Když jsem ho viděla vycházet s ní z letadla, tak jsem si myslela, že jsem na dně, ale dneska je mi jasný, že je nejdřív dno, pětimetrová vrstva hnoje, a pak já!“ Sedím v křesle (já sedím!) a toto tvrzení je mi ušité na míru (chápejte, to s tím hnojem). Můj mo- mentální stav nevystihuje nic lépe.

18.11.2012 v 12:28 | Karma: 21,80 | Přečteno: 1870x | Diskuse| Ona

Olga Bulvová

Idyla

Kam kouknu, tam mi cpou tvrzení, že ke konci těhotenství se už nárůst hmotnosti pozvolna zastavuje. Toto přesvědčení zdá se mi poněkud vtipné, a to především proto, že já kynu právě v posledním trimestru jak těsto na vánočku

1.10.2012 v 14:00 | Karma: 11,29 | Přečteno: 769x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Naše bestie a jiná zvířátka II.

„Násilí je protikladem moci, protože moc pramení z masové spolupráce, kdežto k násilí není třeba velkého počtu lidí, stačí účinná technologie.“ Hannah Arendtová

14.9.2012 v 19:27 | Karma: 6,90 | Přečteno: 670x | Diskuse| Ostatní

Olga Bulvová

Naše bestie a jiná zvířátka I.

Sebe ořeš, sebe branami vláčíš, sebe seješ, sebe též žneš. Titus Maccius Plautus

28.11.2011 v 18:03 | Karma: 8,04 | Přečteno: 641x | Diskuse| Poezie a próza

Olga Bulvová

Těhotné a matky- jiný živočišný druh

To mi takhle v úterý večer volala Gábi. Ne, že bych jí moc rozuměla, její dva synové totiž otřesně řvali, ale co jsem stihla slyšet, byť mi to uši rvalo, bylo pozvání na sobotní oběd. Nu, což! Je pravda, že už jsem se u ní dlouho neukázala, ale abych byla upřímná, od doby, co se jí narodila dvojčata, se setkání docela vyhýbám.

16.9.2011 v 14:00 | Karma: 19,12 | Přečteno: 1765x | Diskuse| Poezie a próza

Olga Bulvová

Páté přikázání

Příšerné vedro! Za něco podobného jiní platí, já to mám zadarmo, ba co víc, jsem za pobyt v tomhle hnusu placená. Za okny padá sníh, na parapetu už leží třpytivá peřina. Mistr si to klopýtá mým směrem. Obličej od mouky, hubu od tvarohu. Prý mi za okamžik vyjedou z pece slunečnicové chleby. Jako bych to bez jeho sdělení nevěděla! Dvě hodiny bez přestání budu strkat ruce do té obrovské rozpálené tlamy. Kde mám bedny, ptám se. Pyramidu si z chleba stavět netroufám. Nadřízený si s úšklebkem olízne tvaroh z koutku úst. Něco mi tu nesedí. Ano, na uších se mu blyští visací naušnice. Zdá se mi to? Otočí se na podpatku a odchází. Skutečně, zářivě bílé lodičky si brázdí cestu mezi pekárenskými stroji.

11.9.2011 v 21:07 | Karma: 8,56 | Přečteno: 836x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 32
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 932x
Kdysi umělecky zaměřená a plna naivního očekávání.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Co právě poslouchám