Otroci
„A co ten tvůj nejlepší kamarád? Co Péťa?“
Adam se zastavil a s hlavou sklopenou zamumlal: „My už spolu nekamarádíme, víš.“
„A proč?“, chtěla jsem vědět.
„No, protože on má mikinu se Spidermanem a já ne. A taky proto, že jsem si ušpinil punčocháče a mám moc oranžový vlasy.“
„Aha.“, zmohla jsem se ze sebe vypustit a přemýšlela, jestli nad takovým chováním jen lhostejně mávnout rukou, nebo povědět holý fakt, pravdu, s níž se bude syn setkávat denně jako s naprosto běžnou, všední věcí do konce svého života.
„Víš, Adame, většina lidí posuzuje druhé podle toho jak vypadají a kolik toho vlastní.“
Syn si tlačil do pusy stébla pažitky, které uštipoval z truhlíku na parapetu a naslouchal.
„Už není podstatné, jaký jsi uvnitř a na co myslíš. Lidé to kdysi akceptovali, přijali jako nepsané pravidlo.“ Ano, každý den. Kalkulujeme, měříme, škatulkujeme, závidíme či pohrdáme. Ať už pro dostatek druhého nebo jeho nedostatek, hlavně si přisadit, vyjádřt názor, pohladit ego. Stoupáme z pozic podřazených na schody nadlidí a zase zpět.
„Ale pamatuj, že nejbližší a nejmilejší ti bude ten, kdo umí rozesmát a podpořit, i když nebudeš mít zrovna nejlepší den. Takový kamarád může mít třeba díry na ponožkách, týden nemyté vlasy a v kapse jen jeden drobný peníz a stejně s ním budeš rád.“ Chlapec polkl sousto zelené natě. Jak by mohl něco takového chápat. Hodnoty jako čest, tolerance, soucit, pochopení jsou téměř zapomenuty. Metamorfovaly v hybridy, které lze aplikovat jen na „sobě rovné“. A možná ani k takovým ne. Občas o hodnotách sníme jako malá děvčátka o bájných jednorožcích nebo o vílách Zvonilkách. Co se nedá přepočítat, není. Bez šustění papírků s obrázky Palackého či operní pěvkyně nejsi nic. Bez peněz nejsi nic. A tenhle transparent máme jako za prvního máje vyvěšený v hlavách. Hrabeme, vždyť bez toho není existence. Hrabeme, hrabeme, a pořád je to málo a dokonce míň. A charakter. To mě poser, to je jako co? Nově nalezená mumie někde v pouštích Egypta?
„Víš, já jako Péťa nebudu. Já, maminko, budu šťastnej!“, vyprostil mě z úvah Adam. Svojí dětskou vírou a naivitou. Chvíle dojetí, snad i slza by ukápla, kdybych nevěděla své. Systém. My se v tom systému rodíme a umíráme, předáváme z generace na generaci. A systém koření a množí se jako pleveůl. Občas jej vyrveme i s kořeny, ale je to plevel odolný a tak si vyraší znovu nebo třeba jen o kus dál. Občas se nám nechce a plevel si roste do šíře i výše, až se ani trávě nechce růst. A pak už nezbývá než zeminu vyvézt se vším tím svinstvem a navozit novou a položit trávník. Ale zahrádkáři se nechce. Vždyť je to moc práce a vůbec! Mávne rukou a příští den už zase rve a trhá, vždyť bez toho by to nebylo zahrádkaření…přeci jenom jej to otročení baví…
Olga Bulvová
Nádoba
Stojím v poli obilných klasů, které ještě nezezlátly. Takový ten okamžik, kdy všechna tráva a listí stromů tančí pod náporem letního vánku. A já stojím a přesto tančím s nimi. Bez hudby, v tichosti naducaných temných mraků...
Olga Bulvová
Kdo jsem?
Jsem řeka. Řeka je přirozený vodní tok. Přirozeně teču životem, občas někoho smetu a v zájmu maskování se chovám často velice nepřirozeně. Kromě řek stále tekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Někdy to teče blbě...
Olga Bulvová
O život
"Život není to, co chceme, ale to co máme." (Arnošt Lustig) Včera. Sedíš v kuchyni a zíráš na hnědé obložení podlahy. A tu nehybnost vlastního nitra ruší jen tikot hodin. Ptáš se: "Jak jsem se dostal až sem?"
Olga Bulvová
Hurá, autoškola!
Musím se přiznat, že jako dítě jsem byla nebezpečná sobě i svému okolí. Především nejbližší rodinní příslušníci se často v důsledku mého jednání chytali za srdce, dovolávali se pomoci boží a potají navštěvovali psychiatra.
Olga Bulvová
Přirozený koloběh
Je to jako čichat k jímce plné hnědošedé hmoty a čekat, že co nevidět zavoní po pivoňkách. Venku pětatřicet nad nulou. Sluníčko svítí, vrabci štěbetají, obloha bez jediného mráčku. K zblití.
Olga Bulvová
Povídání o zvířátkách z farmy
Klára je blbá. Kdyby jí z blbosti narostly křídla, letěla by nad obláčky barvy duhy, nad vzdušný zámek pro poníky a víly se sukýnkami z okvětních lístků, až ke hvězdám, kde všechny stejně okřídlené slepice mají kouzelné domečky se sedmi trpaslíky a mohou jíst čokoládové dorty od rána do večera, aniž by přibraly jediné deko.
Olga Bulvová
Jak jsem po třech letech odešla
Když jsem svůj záměr oznámila starší dceři, šokovaně vytřeštila oči a v jeden okamžik jsem si byla jistá, že pozbyla pudu sebezáchovy a nedýchá. Syn se cítil ukřivděn, neboť v jeho pětileté mysli bylo naprosto nemožné, abych opust
Olga Bulvová
Zebra na asfaltu
Jana: Ležela v posteli, v kaluži šťáv vyprodukovaných póry kůže celého těla. Z čela jí stékaly pramínky tekutiny, které už odmítala stírat, i když ji nepříjemně lechtaly. Kdyby mohla, otevřela by okno a nechala se ovívat čerstvým vzduchem, ale venku je pod nulou, případný zápal plic tu myšlenku odehnal. Kdyby to mělo smysl, vstala by a smyla onu slanou vrstvu ze své věkem sešlé schránky. Smysl to nemá, stejně se zase přilepí k lůžku jako moucha k lapači.
Olga Bulvová
Když Otmarova žena mlčela
Přišel za mnou Otmar, můj dvaatřicetiletý bratr, ve tváři nechápavý, téměř šokovaný výraz, jaký jsem u něj naposledy pozorovala v období puberty, když jej matka požádala, aby skočil do drogerie pro zásobu tampónů a dámských vložek. „Vona se mnou nemluví!“, kvikl ublíženě.
Olga Bulvová
Pofoukám si, olížu si.
Anna Štachová se prohlížela v zrcadle a plakala. Bylo jí sedmnáct a měla knír. I Václav Bártů od sousedů ho měl a pan Dvořák, i její děda. Bylo to otřesné. Pro Annu. Pro nás nikoli. My jsme věděli, že Anně pod nosem neraší nic. Dívka si oblékla své nejlepší letní šaty a proklínala přírodu, protože příroda vůbec nemyslela na to, že dnešní muži nesnesou chlupaté dámy.
Olga Bulvová
Už víš, kam půjdeš?
Od té doby, co můj patnáctiletý bratr dostal brožuru s přehledem oborů středních škol, slýchává tuto otázku poměrně často. A já, jakožto jeho starší sestra, jsem se chopila iniciativy a pro efekt důležitosti nadcházejícího rozhodnutí občas nebohého puberťáka bacila po palici, až mu jeho blonďaté vlasy zakrývající podstatnou část obličeje vzlétly do stran.
Olga Bulvová
Spinkej, maličká, spi!
Míváte někdy špatné sny, paní doktorko? Vím, že mě někdo sleduje. Stojím uprostřed prádelny, v suterénu nějakého domu. Z malých oken těsně pod stopem čouhá tráva.
Olga Bulvová
Zápisky statečného muže
Před šestatřiceti hodinami jsem odvezl Jitku do nemocnice. Operace slepého střeva. Žádná panika. I přesto jsem měl pocit, že se mi obsah dutiny břišní nepříjemně tlačí k varlatům. Důvodem byli naši dva synové a skutečnost, že babičky jsou stále zapojeny do pracovního procesu. Žádná dobrá duše na výpomoc. A já umírám...
Olga Bulvová
Lety mimo
Představ si to! Koukám z okna, první sluneční paprsky mě hladí po tváři, u čistě prostřeného stolu sedí tři děti a muž. Všichni se nad talíři plnými jídla usmívají, oči živé, spokojené, i přes časnou ranní hodinu. Je mi skvěle. Skrytá v hedvábných šatech, odkládám poslední umytá talíř. Jeden jistý, šťastný krok směrem k rodině, když v tom...
Olga Bulvová
Šestidebilí
Jedna z šesti postav známého amerického seriálu v epizodě s názvem Rossova nová přítelkyně říká: „Když jsem ho viděla vycházet s ní z letadla, tak jsem si myslela, že jsem na dně, ale dneska je mi jasný, že je nejdřív dno, pětimetrová vrstva hnoje, a pak já!“ Sedím v křesle (já sedím!) a toto tvrzení je mi ušité na míru (chápejte, to s tím hnojem). Můj mo- mentální stav nevystihuje nic lépe.
Olga Bulvová
Idyla
Kam kouknu, tam mi cpou tvrzení, že ke konci těhotenství se už nárůst hmotnosti pozvolna zastavuje. Toto přesvědčení zdá se mi poněkud vtipné, a to především proto, že já kynu právě v posledním trimestru jak těsto na vánočku
Olga Bulvová
Naše bestie a jiná zvířátka II.
„Násilí je protikladem moci, protože moc pramení z masové spolupráce, kdežto k násilí není třeba velkého počtu lidí, stačí účinná technologie.“ Hannah Arendtová
Olga Bulvová
Naše bestie a jiná zvířátka I.
Sebe ořeš, sebe branami vláčíš, sebe seješ, sebe též žneš. Titus Maccius Plautus
Olga Bulvová
Těhotné a matky- jiný živočišný druh
To mi takhle v úterý večer volala Gábi. Ne, že bych jí moc rozuměla, její dva synové totiž otřesně řvali, ale co jsem stihla slyšet, byť mi to uši rvalo, bylo pozvání na sobotní oběd. Nu, což! Je pravda, že už jsem se u ní dlouho neukázala, ale abych byla upřímná, od doby, co se jí narodila dvojčata, se setkání docela vyhýbám.
Olga Bulvová
Páté přikázání
Příšerné vedro! Za něco podobného jiní platí, já to mám zadarmo, ba co víc, jsem za pobyt v tomhle hnusu placená. Za okny padá sníh, na parapetu už leží třpytivá peřina. Mistr si to klopýtá mým směrem. Obličej od mouky, hubu od tvarohu. Prý mi za okamžik vyjedou z pece slunečnicové chleby. Jako bych to bez jeho sdělení nevěděla! Dvě hodiny bez přestání budu strkat ruce do té obrovské rozpálené tlamy. Kde mám bedny, ptám se. Pyramidu si z chleba stavět netroufám. Nadřízený si s úšklebkem olízne tvaroh z koutku úst. Něco mi tu nesedí. Ano, na uších se mu blyští visací naušnice. Zdá se mi to? Otočí se na podpatku a odchází. Skutečně, zářivě bílé lodičky si brázdí cestu mezi pekárenskými stroji.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 32
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 932x