Hurá, autoškola!

Musím se přiznat, že jako dítě jsem byla nebezpečná sobě i svému okolí. Především nejbližší rodinní příslušníci se často v důsledku mého jednání chytali za srdce, dovolávali se pomoci boží a potají navštěvovali psychiatra.

 Při svých dětských výpravách jsem chodívala domů se skleněnými střepy v dlaních, hřebíky zapíchnutými v chodidlech, dlouhou chvíli jsem si krátila posazená na parapetu okna dvanáctého patra nebo se po výšplhu na nejvyšší bod stohů slámy probouzela s hlavou pod ledovou vodou. Je s podivem, že první zlomeninu jsem utržila až ve třinácti v hodině tělesné výchovy, a to se ještě jednalo o prostředníček pravé ruky. Za ta léta se mnoho změnilo. I přesto mi trvalo dobrých deset let, než jsem byla schopna přesvědčit sebe i ostatní, že zvládnu ovládat auto. Obvodní doktorka naznala, že nejsem oligofrenik (určitě?) ani psychotik (skutečně?!) a vpustila mě do světa řidičů.

Na webových stránkách dopravního podniku města Brna se dozvíte, že Autoškola DPMB, a. s. má dlouholetou tradici ve výuce nových řidičů. Jedná se ale především o budoucí řidiče městské hromadné dopravy. Přesto, ačkoli prioritou dané instituce nejsou uchazeči o řidičský průkaz skupiny B, jdou zaměstnanci do výuky těchto nováčků se stejným nasazením jako s budoucími autobusáky. K dispozici mají trenažer (docela vtipná záležitost, samozřejmě smála jsem se jen já) a dva dieslové vozy značky Škoda Octavia. Výběr tedy veškerý žádný a cena taky není jedna z nejnižších, ale to podstatné jsou lidé, jež s vámi později tráví hodiny jako spolujezdci. Když se podíváte na diskuze týkající se hodnocení autoškol, zájemci se pídí hlavně po tom, s kým budou mít tu čest. Čest byla na mé straně.

První, s kým přijdete do kontaktu, bude s největší pravděpodobností pan Pavelec. Jediný muž z těch mnoha, kterého si drze dovolím jmenovat. Člověk, který se neváhá zastavit na kus řeči, aby Vás před jízdami povzbudil, když téměř ležíte v křesle zkrouceni do prenatální polohy a ze stresu si cucáte palec.

Ostatně, podezřívám dopravní podnik, že pro všechny své instruktory pronajímá nějaký odlehlý areál, kam tyhle muže jednou týdně posílá na terapii, při níž s hlasem o oktávu výš vykřikují všechny vulgarity a nelibé superlativy nashromážděné během sedmi dní v práci. Jak jinak si vysvětlit, že ti lidé se nikdy nemračili? Nikdy nekřičeli (mimochodem, příležitostí zničit si hlasivky měli jen se mnou nepočítaně). Některé osoby si dokonce při cestách ze dveří do dveří, z učebny do učebny hvízdaly, prozpěvovaly o červených fialách a panenkách na pozemních komunikacích, poskakovaly jako rozverní koloušci. (Viděli jste už poskakovat kolouška v obleku a kravatě?) Člověk měl chuť se přidat taky, třebaže mu z nervozity ústa plnily žaludeční šťávy.

Mým hlavním průvodcem na cestě za řidičákem byl pan G. Teorii vysvětloval s takovou lehkostí a hereckými vsuvkami, že i přes nezáživnost tématu se celá naše šestičlenná skupinka tvářila, jako by si před výukou lupla nějaké ty kouzelné pilule. Za volantem však nastaly chvíle, kdy ve mně vzkypěl vztek do takové míry, že se mi valil jako pěna ze všech tělních děr a pórů. Měla jsem nesčetněkrát chuť vylézt z toho pos… auta, atakovat pos… dopravní značení, vyválet se na pos… kruhovém objezdu, skočit nějakému nebohému občanovi na čelní sklo a ječet, protože když může mít dle instruktorových slov řidičák kdejaký debil, tak proč ne já! Můj vyškolený spolujezdec takové okamžiky vycítil. Nevím, jestli praxí, nebo díky pozorovacímu talentu a mojí propocené mapě Kazachstánu na zádech. Zastavili jsme u krajnice a on po sto tisící padesáté šesté s vyrovnaným hlasem opakoval, co bylo opět špatně a jak to napravit. A já ve dnech nejlepší kondice za pár vteřin udělala totéž. Když se podívám zpět, mám podezření, že by ten člověk svou trpělivostí dokázal rozezpívat i hovno v kleci. Řvala jsem na něj. Odmítala nastoupit do auta. Častokrát jsem si říkala, že bychom se mohli jako rozumní dospělí lidé domluvit, aby mě bezprostředně po každé chybě jednu natáhl, protože když to fungovalo u Pavlova a psů, lze to aplikovat i na mne. Nikdy jsem svůj návrh nepředložila, i když jsem přesvědčená, že by jeho realizace prospěla nám oběma.

Jenže ne vždy bylo vše růžové. Lidi jsou jenom lidi a ne každý pes snese kočku a naopak. Ne každý je schopen přijímat rady od někoho, kdo mu je krajně nesympatický, a to i přes nejlepší vůli a neochvějnou víru. Obou. Pan G nebyl takříkajíc živ jenom ze mě. Takže jsem občas skončila i s jinými instruktory.

 Například s panem T. Pan T mluvil monotónně, jako kdyby ho každé vyřčené slovo stálo deset týdnů života. Trpěl zřejmě defektem většiny matek. Byli jsme my. My jsme zbytečně vyšilovali, špatně šlapali na pedály, měli bychom se uklidnit, jezdíme jak začátečníci. Kdybych měla jistotu, že jsme takto vzácně propojení, asi bych při první vhodné příležitosti vyskočila za jízdy z auta pod kola kamionu. Oslovoval mě madam, ačkoli jsem asi stejnou madam, jako ten chlápek, kterého potkáváte v pozdních nočních hodinách pohozeného na lavičce v parku, s povolenými tkaničkami od bot, igelitkou pod hlavou a krabicovým vínem v náručí. Pan T si nepochybně myslel totéž, a proto jsem měla nutkavou potřebu se už po dvaceti minutách jízdy s ním poddat afektivně respiračnímu záchvatu. Podobně jsem se cítila i s panem S. Možná to bylo tím, jakou trasu mi pro tehdejší jízdy připravil. A ještě se u toho tvářil velice pobaveně. Což mi připomnělo pana O. Takový občasný záskok v podobě mladého řidiče autobusu, který si na moji třetí jízdu koupil čokoládovou tyčinku a minerálku a bavil se natolik, že se tím jídlem občas i dávil. Bavil se i tehdy, když jsem si to metla autem přes obrubník, div si ústím plastové láhve neudělal v obličeji další díru. Byl to takový veselý chlapík, který mě prostě nechal dělat si s autem, co se mi zlíbí. A mně se to teda vůbec nelíbilo. Musím uznat, že to ale byla zajímavá výuková metoda a dost mi přinesla. Tik v oku a poznání, že velice snadno podléhám panice.

Takovým druhým panem G, byl o dvacet let starší pan P. Muž, který výukou řízení strávil skoro celý svůj život. Myslím, že právě on mi dal z praxe nejvíc. Ano, stejně jako ostatní (ať už jsem k nim měla osobní výhrady či ne), nekřičel a snažil se svým vlastním způsobem, abych si z hodin ježdění odnesla co nejvíc. Ale především se ke mně choval nenuceně jako ke staré známé. Mluvili jsme spolu o běžných věcech, dělili se o vtipné historky, a to vše za jízdy, která mi ve chvílích s panem P připadala naprosto přirozená. A tak by to mělo být.

Osoby, které se hlásí do kurzu autoškoly, už jsou dospělí lidé a jako takoví potřebují poněkud jinou interakci mezi žákem a učitelem než v běžné škole. V mnoha ohledech Autoškola DPMB, a. s. splnila moje očekávání. Ale jak říkal pan Pavelec: “My vám tu ukážeme, jak se naučit jezdit, ale zvládnout to musíte sami!“ A já jsem to jako snaživka snaživá zvládla hned napoprvé a měsíc po závěrečkách mi peněženku zdobil řidičák! A za to patří můj dík. Za všechny ty hodiny stresu, pitomostí, často i trapasů. Za víkendové dny, kdy jsem s troškou nadsázky stalkovala pana G smskami, na něž mě ve vší trpělivosti odpovídal. Kdy jsem pološílená, nebo k smrti unavená vyváděla za volantem hlouposti. Pevně doufám, že i další uchazeči budou stejně nebo dokonce víc spokojeni s tím, jak svoji práci děláte!