Nádoba

Stojím v poli obilných klasů, které ještě nezezlátly. Takový ten okamžik, kdy všechna tráva a listí stromů tančí pod náporem letního vánku. A já stojím a přesto tančím s nimi. Bez hudby, v tichosti naducaných temných mraků...

šelestu křídel ztracených motýlů.

Jsem nádoba

a moje srdce uzávěr.

Ale někde cestou k tomu poli se zakutálel.

Příliš jsem spěchala,

nebyl čas se otočit,

zastavit,

a to zatracené víčko najít.

A tak nádoba zůstala otevřená

a občas do ní něco z procházejících lidí napršelo.

Občas přišly bouře, které bolely,

kyselé deště,

kapky písku z pouště,

lektvary jedů,

rosa, co voněla po něčem, co mohla být láska a nebo taky ne.

Tuším, že jeden ji použil, když si cestou ke svému cíli

potřeboval vyprázdnit měchýř.

Ti, co později z láhve pili,

strávili dlouhý čas nemocní.

Občas se nádoba svalila.

Řekl bys, poutníku,

že v ní nic nezbylo,

ale když prošel někdo další,

postavil její dno na zem

a ona hrdlem sbírala,

co padalo,

padalo,

pršelo,

křičelo,

smálo se,

a teď je plná a přetéká

v obilí...

které je příliš vysoké,

než aby byla viděna.